OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Švýcarská kapela s texty, do kterých proniká náš jazyk? Ano, to jsou ZATOKREV - smečka trudnomyslníků, kteří se zabydleli v postdoomové krajině, nad kterou táhnou těžká sludge corová mračna plná neprolitých slz. Pokud bychom začali pátrat po inspiračních zdrojích, jedním z prvních na který narazíme bude doom metalová klasika, v závěsu za ní kapely, které kralují současnému kontinentu valivého schizofrenního metalu. „Bury The Ashes“ je téměř celé vystavěno na kytarových stěnách, doznívajících dlouhých riffech a naléhavém řvaném vokálu. Bonusový track v českém jazyce jsem bohužel na CD nenalezl, takže si připadám lehce ochuzen o exotickou švýcarsko-českou stránku celé kapely. Doporučuji si však na youtube nalézt klípek ke skladbě „Zato krev“ – kde toto unikum najdete ve své ryzí formě. Podobně ochuzen jsem však i o dobrý zvuk, neboť zvukový obal celého alba nese známky nepříliš profesionálního opracování, což je u daného žánru velká škoda. Připlošlost celkového soundu nedovoluje zcela pohodlně nořit se do emotivního oceánu, který se ZATOKREV zjevně snažili do alba „Bury The Ashes“ nalít. Druhým neduhem švýcarsko-českého pojetí novodobého doom metalu jsou pasáže, které mě, i přes můj velmi kladný vztah k žánru, prostě nudí, neobsahují žádné atmosférické napětí ani nápady a jsou prapodivně prázdné. Dobrou zprávou jest, že podobných míst na albu není mnoho. Zdaleka nejlépe je na tom titulní skladba, která je jednoznačně nejsilnější z celého kotouče. Naopak nejtěžší kalibr svého arzenálu, kterým kapela nemilosrdně kosí své neduhy je naléhavost a agresivita, kterou valná většina příbuzných kapel nemá. Tyto atributy posiluje hlavně neurvalý vokál, který dodává celku silně expresivní náboj.
ZATOKREV na tomto albu, které se rozprostírá na ploše přesahující jednu hodinu, tvoří jakýsi evoluční mezikrok mezi tradičním pojetím kovu zkázy a současného sludge metalu. Mají tak velkou šanci zaujmout fanoušky dřevního období žánru i mladé schizofreniky holdujícím jménům jakými jsou například NEUROSIS. Pokud se následovníka „Bury The Ashes“ podaří na svět přivést v zářivějším zvukovém hávu, bude opravdovým zákuskem, stejně jako v rámci žánru poměrně živelná live show kapely a já si ho rozhodně nenechám ujít.
Masivní vlna doomové krve valící se novodobě opracovaným řečištěm.
7,5 / 10
Frederyk Rotter
- zpěv, kytara
Marco Grementieri
- baskytara, zpěv
Silvio Spadino
- bicí
Stenchb
- kytara
1. Bury The Ashes
2. Starlight Leader
3. Void
4. Godless
5. Trial
6. Peeling Skin
7. The Fire
Bury The Ashes (2006)
Zatokrev (2004)
Demo (2003)
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.